Mamut a Lolita třikrát jinak
Vladimír Nabokov dopsal román Lolita v roce 1953, o dva roky později jej vydalo francouzské nakladatelství Olympia Press v Paříži (v New Yorku byl vydán až v roce 1958). Prvního filmového zpracování se dočkala roku 1962, režije se ujal Stanley Kubrick. Druhé filmové adaptace se dočkala až v roce 1997, režíroval ji Adryan Lyne.
Kniha Mamuta strhla. Vžil se do kontroverzního příběhu o lásce dospělého muže k 12 leté dívce. Svým způsobem dokázal pochopit pocity a chování Humberta Humberta i motivy chování Lolitina. Občas ji nesnášel, občas mu jí bylo líto, ale nedočkavě četl další stránku, aby se dozvěděl víc o jejím osudu. Chápal Lolitin útěk i Humbertovu zoufalou snahu ji najít, která se změnila v touhu po pomstě.
Užíval si četbu jako takovou, plynulost příběhu, propracovanou strukturu. Není proto divu, že jej zhlédnutí filmových adaptací začala lákat. Chtěl vědět, jak si tvůrci s ne zcela jednoduchým tématem poradili.
Kubrickův film byl pro Mamuta trochu zklamáním. Kdyby neznal knihu, nebyly by mu zcela jasné motivy chování hlavních hrdinů. Navíc mu James Mason nezapadl do představy Humberta. Později Mamut zjistil, že Kubrick musel škrtat, aby mohl Lolitu vůbec natočit. Nicméně jedno se mu upřít nedá - jedná se o kvalitní film, na který se stojí za to podívat.
Lyneho film Mamuta přesvědčil, že i Lolita se dá natočit tak, aby i divák neznalý knihy pochopil, proč Humbert po Lolitě toužil, jak byl zcela v její moci a jak toho Lolita začala využívat. Jeremy Irons byl v roli svůdníka mladé dívky pro Mamuta mnohem uvěřitelnější. Přesto se z jeho pohledu jedná o horší film.
Mamut je rád, že se se třemi Lolitami seznamál, protože tři různá zpracování = tři různá díla = tři různé prožitky.
Mamut na koncertě
Mamut se po půl ročním čekání dočkal koncertu pod taktovkou svého oblíbeného skladatele filmové hudby - Ennia Morriconeho. Zážitek to byl nevšední, plný krásných melodií. Morricone se dočkal zasloužených ovací ve stoje. Dříve, než představil své nejznámější filmové skladby - Tenkrát na západě, Mise, Hodný, zlý a ošklivý, Bitva o Alžír a další -, zahrál kantátu pro sbor a chorchestr Vuoto D´Anima Piena, kterou Mamut slyšel poprvé (stejně jako několik jiných skladeb), ale stejně v ní poznal Morriconeho rukopis.
Slyšet známé skladby naživo, navíc pod vedením jejich autora, dodá skladbám úplně jiný nádech a prožitek, i když ne vždy zní stejně, jako ve filmu.
Mamut učitelem
Mamut vedl devítidenní školení. Bylo to náročných 9 dní, ale silný zážitek. Během školení si na své “studenty” zvykl a bylo mu líto, že se s nimi musí rozloučit (i když zároveň byl rád, že si bude moci odpočinout).
Zjistil, že je potřeba nepodcenit přípravu, že je třeba srozumitelně a jasně vykládat a odpovídat na dotazy.
Zjistil, že si dokáže spojit jméno a obličej pouze u těch lidí, kteří se nějakým způsobem projevovali.
Zjistil, že s některými lidmi se pracuje dobře a jiní mu berou neuvěřitelné množství energie.
Uvědomil si, že když chce student udělat učiteli ze života peklo, tak ho udělá.
A hlavně - až nyní dokáže ocenit práci učitelů. Učit totiž není tak jednoduché, jak se zdá.